Jak se Duch Muhu ujal vlády nad Jizerskými horami

Odjakživa mají Krkonoše svého Krakonoše a Orlické hory svého Rampušáka. Tito dobří duchové a strážci hor bdí nad svými krajinami a chrání je před nebezpečím, nenechají nikoho bez povšimnutí a každému dobrému pomohou. Jizerské hory, drsné a tajemné, však takového ochránce dlouho postrádaly. Lidé si vyprávěli o různých bytostech, které se v jejich hlubokých lesích ukrývají, ale žádná z nich Jizerské hory nehlídala tak, jako Krakonoš střežil Krkonoše nebo Rampušák dohlížel na Orlické hory.

Jednoho dne, když Krakonoš procházel horami a potkal Rampušáka na hranici Orlických hor, rozhodli se, že je na čase Jizerským horám dobrého ducha dát. Oba se shodli, že Jizerské hory mají svůj půvab a zaslouží si svého vlastního ochránce, který by byl utkaný z jejich přírody a měl by sílu i moudrost, aby ochránil lesy, zvířata i samotné lidi, kteří sem zavítají.

Stvoření Ducha Muhu

Krakonoš a Rampušák se tedy vydali na cestu Jizerskými horami a hledali místo, kde by mohl nový duch přebývat. Procházeli kolem vrcholků pokrytých mlhou i temnými lesy, až dorazili na místo zvané Muchov, tajemný kopec tyčící se nad městem Tanvald. Tento vrchol měl pro oba mocné ochránce zvláštní přitažlivost. Obklopovala ho mlha, kterou rozrážely pouze paprsky slunce, a tiše se kolem něj plížily chladné větry, jako by hora čekala na něco velkého. Krakonoš a Rampušák si tedy řekli, že právě zde na Muchově stvoří Ducha Muhu, vládce Jizerských hor.

Bylo k tomu zapotřebí kousků samotné přírody Jizerských hor, aby nový duch získal vše, co bude k ochraně těchto hor potřebovat. Krakonoš sesbíral mlhu, která se na vrcholcích hor drží po většinu roku, a utkali z ní dlouhý plášť, který bude nového ducha chránit a ukrývat ho před těmi, kdo by ho chtěli spatřit. Plášť se jemně pohupoval ve větru a z každého záhybu se linul studený vánek, který připomínal šepot lesa. Rampušák pak do pláště přidal jizerské safíry, kameny modré jako hluboké horské tůně. Z těchto safírů vytvořili knoflíky, které se leskly jako tajemné poklady skryté v zemi, a každý, kdo by je spatřil, by pocítil hlubokou úctu k síle a krásám hor.

Na tváři Ducha Muhu se zrcadlily všechny barvy jizerských slatí, a když otevřel oči, měl je modré a hluboké jako vody u pramenů Jizery. Jeho ruce byly dlouhé a prsty se podobaly propleteným kořenům stromů, které se ve slatích kroutí a vzájemně propojují, aby stály pevně proti každé bouři. Krakonoš i Rampušák pak chvíli v tichosti pozorovali svého nově stvořeného společníka a přemýšleli, jak ho pojmenovat.

Duch Muhu dostává své jméno

V tom se z nedalekého lesa ozval táhlý hlas. Byla to sova, která zahoukala: „Mú-hú!“ Zvuk se nesl krajinou, několikrát se odrazil od skalisek a tiše dosedl do mlhy kolem Muchova. Krakonoš s Rampušákem se na sebe podívali a s úsměvem rozhodli, že toto jméno duchovi přisoudí – Duch Muhu. Jeho jméno odráželo jak tajemství lesa, tak sílu a klidnou moc přírody, které budou odteď Jizerské hory střežit.

Muhu se ujímá své vlády

Duch Muhu se tedy vydal na svou první cestu horami. Zpočátku byl velmi opatrný, skrýval se v mlze a pozoroval vše, co se v jeho novém domově dělo. Vnímal, jak ptáci zpívají v korunách stromů, jak lišky prohánějí svou kořist mezi kameny a jak prameny vody zurčí z kopců dolů do údolí. Muhu byl od přírody zvědavý, a tak se s každým dnem vydával dál a dál do lesa, aby poznal každý kout svého království. Brzy pochopil, že jeho úkolem nebude jen chránit Jizerské hory, ale i dohlížet na lidi, kteří sem přicházejí. Cítil jejich radost z krás přírody, ale také obavy a strach, když je v noci přepadla tma nebo se ztráceli v mlze.

Jednoho dne zahlédl v lese chlapce, který zabloudil a nevěděl, kudy se vrátit domů. Muhu se k němu přiblížil tiše jako dech větru a zašeptal do jeho ucha, aby šel za zvukem zurčící vody. Chlapec následoval Muhuovu radu a brzy našel cestu zpět. Podobných situací bylo více – Muhu chránil ty, kteří k horám chovali respekt, a učil je lásce k přírodě a jejím tajemstvím.

Muhu a roční období v Jizerských horách

Muhu se postupně sžil s proměnami hor, které s sebou přinášelo každé roční období. Na jaře cítil, jak se krajina probouzí, a sledoval, jak první kvítky raší z hlíny a stromy pučí po dlouhé zimě. Jaro bylo pro něj obdobím zrození a nových příběhů, které zanechával mezi stromy a na cestách.

Léto pak přinášelo teplé slunce a mírné deště, které dopřávaly horám vláhu. Muhu se v létě často procházel po nočních lesích a kontroloval, zda nikde nevypukl požár, protože věděl, že lidé přicházejí s ohněm a mohou být neopatrní. Když zaslechl praskání suchých větví pod cizími kroky, připomínal jim svou přítomnost tichým zahoukáním sovy, aby se rychle otočili a odešli zpět.

Na podzim, když listy stromů zbarvily krajinu do teplých odstínů, Muhu cítil, že hory nabízejí návštěvníkům svou poslední dávku krásy před dlouhým zimním spánkem. Bylo to období klidu, kdy se i zvířata připravovala na zimu a Muhu jim pomáhal ukrýt potravu, aby přečkala mrazivé měsíce.

Zima byla obdobím, kdy se Jizerské hory pokryly sněhem a mlha nad Muchovem se ještě zhoustla. V zimě měl Muhu nejvíce práce. Pomáhal lesní zvěři najít úkryt před krutými mrazy, uvolňoval cesty ztuhlými prameny vody a chránil horaly, kteří se odvážili do hor na lov nebo sběr dřeva. Některé večery, když kolem hor fičel vítr, usedl na vrcholu Muchova a s klidným srdcem naslouchal tichu svého království.

Setkání s Krakonošem a Rampušákem

Když se Krakonoš a Rampušák po roce vrátili, aby se podívali, jak si Duch Muhu vede, spatřili změnu. Duch hor byl silnější a sebevědomější než před rokem. Pozoroval je s respektem a úctou, protože věděl, že oni jsou jeho stvořitelé a přátelé. Krakonoš se usmál a Rampušák Muhuovi popřál, aby nad Jizerskými horami bděl po celé věky.